Psychosomatika

AFTY

Afty jsou drobné, ale velmi nepříjemné vřídky v ústech, které nám často brání v mluvení, jídle i pití.

Z psychosomatického pohledu jsou ale především odrazem vnitřního napětí, nevyjádřených emocí a potlačené zlosti – zejména směrem k sobě samému.

Objevují se často u lidí, kteří jsou na sebe velmi přísní, obviňují se za špatná rozhodnutí nebo cítí silnou nespokojenost se sebou i s ostatními. Místo aby nahlas vyjádřili, co jim vadí, všechno dusí v sobě.
A tělo pak najde cestu, jak tento vnitřní boj projevit navenek – právě v podobě bolestivých aftů.

Uzdravení přichází s pochopením, že se nemusíme trestat za své chyby. Každý z nás dělá rozhodnutí podle toho,
co v dané chvíli umí a cítí. I z nepříjemných zkušeností rosteme a učíme se.

„Láskyplně přijímám svá rozhodnutí, protože vím, že se mohu měnit. Dovoluji si vyjádřit, co cítím. Jsem v bezpečí.“

AKNÉ

Akné se často objevuje jako reakce na hormonální změny, ale z psychosomatického pohledu je mnohem víc než jen problém pleti.
Je to tiché volání těla, které nám ukazuje, že něco uvnitř nás není v rovnováze.

Akné se objevuje ve chvílích, kdy se necítíme dobře sami se sebou. Když máme pocit, že nejsme dost dobří, že jsme „špinaví“, nečistí, nedostateční.
Může být projevem vnitřního tlaku, potlačené zlosti nebo studu, který nemá jinou cestu, jak se projevit.

Často trápí jedince, kteří na sebe kladou přísné nároky, bojí se ukázat svou pravou tvář nebo prožívají vnitřní konflikt v období dospívání, sexuality či vztahů.
A protože kůže je naší hranicí se světem, právě ona přebírá tíhu našich nevyslovených pocitů.

Uzdravení přichází ve chvíli, kdy se přestaneme sami před sebou skrývat. Když dovolíme sobě i své pleti dýchat – bez odsuzování, bez tlaku, s přijetím.

„Láskyplně přijímám svou tvář i své emoce. Mé tělo i duše jsou v procesu proměny.
Dovoluji si být sama sebou. Jsem krásná taková, jaká jsem.“

ALERGIE

Alergie není jen přehnaná reakce na pyl, prach nebo zvířecí srst.

Z psychosomatického pohledu je to hlubší poselství těla, které reaguje na něco, co nedokážeme v životě přijmout – ať už navenek, nebo v sobě samých.

Může to být potlačený odpor, nespokojenost se způsobem života, přetvářka, kterou žijeme, abychom „zapadli“. Může jít o vnitřní rozpor – snahu být hodní, vstřícní, ale v nitru se dusíme, protože to není
v souladu s tím, co cítíme.
Tělo pak reaguje přehnaně i na neškodné podněty – jako by křičelo: „Tohle už nechci snášet.“

U dětí bývá alergie často voláním po přijetí. Může vycházet z pocitu osamění, z tlaku okolí nebo
z nepochopení jejich vnitřního světa. Často se objeví ve chvíli, kdy dítě musí fungovat v prostředí,
které s ním neladí – a nemůže to změnit.

Uzdravení začíná tehdy, když si dovolíme být pravdiví. Když místo potlačování a přizpůsobování začneme věřit,
že svět může být bezpečný právě takový, jaký je – a že i my máme právo být sami sebou.

„Jsem v bezpečí. Přijímám svět i sebe s láskou a důvěrou. Dovoluji si dýchat svobodně a žít v souladu se svou pravdou.“

Homeopatika a přírodní léky na alergii najdete v článku: Jak na pylovou alergii přírodní cestou

ALKOHOLISMUS

Alkoholismus není jen závislost na látce.

Je to volání o pomoc. Hluboký smutek, pocit prázdnoty, marnosti a viny, který člověk nedokáže unést střízlivý.
Je to bolest, která se časem stane nesnesitelnou – a alkohol se pak stává cestou, jak na chvíli zapomenout, znecitlivět.

Za závislostí se často skrývá extrémní neláska k sobě. Sebelítost, kterou není kam vypustit. Potlačený hněv, stará zranění, pocit, že selhávám...

A tak místo konfrontace s realitou volíme útěk. Sklenka se stává štítem proti bolesti, ale i zdrojem další viny
a studu.Tělo i duše však touží po návratu – po klidu, rovnováze, přijetí.
Cesta ven začíná tam, kde člověk začne znovu cítit: „Jsem hoden života. I takto zlomený mohu začít znovu.“

Každý nový den je šancí změnit směr. I malý krok k sobě samému má obrovskou sílu.

„Vážím si sám sebe. Otevírám se přítomnosti a důvěřuji životu. Každý okamžik je novou příležitostí
ke změně.“

ANÉMIE

Anémie není jen o nízké hladině železa. Je to oslabení vnitřního ohně – radosti ze života, chuti tvořit, vnímat krásu, cítit se silně a plně přítomně.
Je to stav, kdy duše jakoby ztrácí barvu. Kdy se svět zdá mdlý, unavený a těžký.

Z psychosomatického pohledu se za anémií často skrývá pocit nedostatečnosti, vnitřní nejistota, strach postavit se výzvám života.
Člověk může být zahlcen, vyčerpaný z očekávání okolí, a přesto není připraven s tím něco aktivně udělat. Chybí mu energie – nejen fyzická, ale i ta duševní, životní.

Anémie může být signálem, že jsme ztratili spojení s tím, co nás skutečně těší. Že jsme na chvíli zapomněli, jaké to je být nadšení, tvůrčí, živí.

Ale právě v tom je i klíč k uzdravení – znovu se napojit na radost, na sebe, na život.

„Otevírám se radosti a síle života. Jsem dostatečná taková, jaká jsem. V každém dni nacházím něco krásného.“

ANGÍNA

Angína není jen zánět v krku. Je to často volání těla po svobodném vyjádření emocí, bolesti, nespokojenosti.
Za staženým hrdlem se může skrývat potlačený smutek, nevyřčený vztek nebo frustrace, kterou jsme dlouho drželi uvnitř.

Hrdlo je místem komunikace – a když ho ovládne bolest, je to jako by nám tělo říkalo:
„Tohle už nemohu dál dusit. Něco potřebuje být vysloveno.“

U dětí se angína často objevuje ve chvíli, kdy cítí, že nejsou slyšeny, že jim nikdo nenaslouchá.
Trápí je pocity ukřivdění, samoty, někdy mají pocit, že jen „přežívají“ v prostředí, kde si nesmí dovolit projevit své emoce naplno.
U dospělých může být angína projevem dlouhodobého potlačování vlastních potřeb, neschopnosti se ozvat nebo hájit své hranice – ať už v rodině, v práci nebo v partnerském vztahu.

Každé „spolknuté slovo“, každý nevyjádřený pocit, každé potlačené „nechci“, „nesouhlasím“, „tohle mě bolí“ – zůstává v krku a tělo časem zareaguje.

Bolest, zánět, horečka... to všechno je řeč těla, které už to samo neunese.
Ale právě v té bolesti je i síla ke změně. Když si dovolíme znovu mluvit pravdivě, laskavě, ale od srdce, může se krk
i duše začít uzdravovat.

„Mám právo říct, co cítím. S láskou a jistotou vyjadřuji své potřeby. Mé slova jsou slyšena a přijímána.“

ANOREXIE

Anorexie není jen o jídle. Je to hluboký, bolestný vztah k sobě samé.

Touha být dokonalá, čistá, neviditelná... přitom uvnitř bolí pocit, že taková, jaká jsem, nejsem dost.
Je to snaha mít kontrolu – alespoň nad tím, co jím – protože vše ostatní v životě se zdá být neuchopitelné, chaotické nebo zraňující.

Za odmítáním jídla se často skrývá odmítání vlastního těla, vlastních emocí, své ženskosti.
Je to jako by duše šeptala: „Nechci cítit, nechci být viděna, nechci být zranitelná.“
A tak si začneme odpírat – nejen výživu, ale i lásku, radost, blízkost. Za touhou po lehkosti se často skrývá tíha nezpracovaných pocitů, nenaplněného očekávání, přísnosti vůči sobě.

Anorexie je voláním po přijetí. Po něze, kterou jsme možná nedostaly. Po jistotě, že můžeme být milované
i v nedokonalosti.

Je to cesta, na které se znovu učíme být ve svém těle. Dovolovat si jíst, cítit, žít. A hlavně – být.

„Jsem v bezpečí. Přijímám své tělo, své pocity, sebe samu – přesně takovou, jaká právě jsem. Dovoluji si žít, jíst a cítit radost.“

ARTRÓZA

Artróza není jen otázkou opotřebení kloubů. Je to svědectví o tom, že jsme si dlouho nesli příliš mnoho – bez uvolnění, bez projevu, bez změny.

Tělo nám skrze bolest a ztuhlost říká: „Už nemohu dál nést to, co skrýváš uvnitř.“

Za artrózou se často skrývá dlouhodobé vnitřní napětí, zadržované emoce, staré bolesti a zklamání.
Tuhnutí kloubů může symbolizovat i ztuhlé postoje, vnitřní kritiku, neochotu se přizpůsobit nebo pustit minulost. Jako bychom se báli pohybu – nejen fyzického, ale i životního.

U dětí se mohou počátky potíží objevit tam, kde chybí bezpečí, kde vládne napětí a stres, a kde kontakt
s dospělými není laskavý, ale obtěžující nebo odmítavý.

Ale tělo nám tím vším dává šanci – zastavit se, přehodnotit, pustit to, co už neslouží. Naučit se znovu hýbat – nejen klouby, ale i v myšlení, v cítění, v přístupu k sobě i k druhým.

„Jsem láskyplná a pružná bytost. Dovoluji si uvolnit minulost a pohybovat se životem s lehkostí.
Vážím si sebe a dívám se na svět očima srdce.“

ASTMA

Astma je volání po svobodě. Po prostoru. Po možnosti dýchat v  životě naplno.

Z psychosomatického pohledu je astma spojeno s potlačenými emocemi, strachem, smutkem, který zůstává uvězněný uvnitř.

Často v sobě dusíme pláč, slzy, které nesměly ven.
Někdy nás svírá pocit viny za to, co se děje kolem nás, jindy žijeme ve vztazích nebo prostředí,
které je pro nás natolik napjaté, že doslova nemůžeme dýchat.
Někdy je „dusivá“ láska – přílišná péče, kontrola, očekávání – stejně omezující jako chlad a nezájem.
Obě tyto formy svazují naši duši a naše plíce.

Astma může být projevem neschopnosti říct „ne“, vyjádřit, co cítíme, projevit své potřeby.
Místo toho dýcháme opatrně, bojíme se rozšířit hruď, roztáhnout křídla.

Ale právě v dechu je život – a když se znovu naučíme dýchat volně, může se začít uzdravovat i naše duše.

„Jsem v bezpečí. Dovoluji si dýchat volně a žít svobodně. Každý nádech mi přináší klid, každý výdech uvolnění“

BOLEST UŠÍ

Bolesti uší jsou často víc než jen fyzická nepříjemnost. Mnohdy nám tělo říká, že je toho na nás zkrátka moc – hluku, zmatku, emocí, které nechápeme nebo nedokážeme zpracovat.

Říká se, že za problémy s ušima se skrývá otázka: Co nechci slyšet?
Zloba, křik, hádky, neklid v rodině… To všechno může být pro malé dítě zahlcující. Dítě nerozumí slovům,
ale cítí napětí. A tělo začne reagovat.

Často je spouštěčem změna – nástup do školky, příchod sourozence, nové prostředí.
Dítě už není středem pozornosti. Musí počkat. Často slyší: „Už jsi velký, musíš pomoci, chápeš to, viď?“
Ale ono to nechápe. Cítí se odstrčené, zraněné. Má strach, že už není milované. A tělo, které neumí mluvit slovy, začne „mluvit“ nemocí – třeba zahleněním, bolestí ucha, opakovanými záněty.

Stejně tak mohou ušní potíže spustit i neshody mezi rodiči, hádky nebo nejisté prostředí, kdy dítě neví, komu věřit, kde je bezpečí. 

Zpočátku je to často jen mírné nachlazení a zahlenění, ale pokud není vyslyšeno volání po klidu, může se problém opakovat a přerůst do chronických zánětů středního ucha.

„Obklopuje mě harmonie. S láskou naslouchám tomu, co je pro mě dobré. Jsem středem lásky.“

Homeopatika a přírodní léky na zánět středního ucha najdete v článku: Zánět středního ucha u dětí – příznaky, pomoc, homeopatie

BRADAVICE

Bradavice jsou malá, drsná znaménka, která se objevují na kůži – naší vnější hranici mezi námi a světem. Mnohdy nejsou jen kosmetickým problémem. Nesou i poselství.

Říká se, že bradavice jsou drobné projevy potlačené zloby, odporu nebo pocitu vlastní ošklivosti. Vyrůstají z hloubky, z míst, kam se bojíme podívat – a připomínají, že je čas se zastavit a podívat se pravdě do očí.

Bradavice jsou jako malý stín, který vyklouzne na povrch – to, co bychom nejradši schovali, potlačili nebo zapomněli. Ale tělo je moudré. Ukáže nám, že něco je potřeba zpracovat. Že se něco drží příliš dlouho pod povrchem – a touží být uzdraveno.

Záleží i na tom, kde bradavice vyrůstá – každé místo na těle nám může napovědět, jaké téma se hlásí o pozornost.
– Na rukou? Možná souvisí s tím, jak navazujeme vztahy, jak se dotýkáme života.
– Na chodidlech? Možná se bojíme vykročit správným směrem.
– Zalezlá pod nehtem? Může jít o potlačený vztek – něco nás tíží, ale cítíme, že o tom nemáme nebo nesmíme mluvit. A přitom to uvnitř vře.

Bradavice mají často dlouhý kořen. Nejde je jen tak "odstranit". Volají po naší důslednosti, po odvaze jít ke kořenům problému. Po poctivosti vůči sobě samým.
Je to tiché, ale vytrvalé volání: „Zastav se. Podívej se dovnitř. Uzdrav mě.“

„Jsem úplným vyjádřením lásky a krásy života. Přijímám se taková, jaká jsem – celá, i se svými stíny.“

BRONCHITIDA

Bronchitida není jen zánět průdušek. Může být i hlubším signálem – voláním po klidu, porozumění a vnitřní svobodě.

Plíce jsou orgánem dechu – života, volnosti, prostoru. Pokud se vzduch nemůže volně pohybovat, pokud dýcháme mělce nebo se dusíme pod náporem emocí, může se to projevit právě tady.
Za bronchitidou se často skrývá nevyřčený smutek, zadržené slzy, bolest, kterou nosíme uvnitř – věci, které jsme „vdechli“ a neumíme vypustit ven.

Někdy bývá bronchitida spojena s napjatým rodinným prostředím – křik, hádky, nebo naopak dlouhé mlčení, kde se neříká, co je potřeba slyšet. Vzduch je doslova „hustý“ – a dítě (nebo i dospělý) začne kašlat, dusit se, zadržovat dech. Tělo se snaží uvolnit napětí, které se nedá jinak vyjádřit.

Děti jsou velmi citlivé – často jako zrcadla. Svým tělem mohou ukazovat, co je v rodině nevyřešené. Bronchitida může být jejich způsob, jak říct: „Podívej se, co se děje. Potřebujeme víc lásky, víc klidu, víc porozumění.“

Téma bronchitidy ale může být i osobní – dotýká se naší vnitřní svobody, touhy jít svou vlastní cestou. Někdy nás svazují staré vzorce, představy o tom, jací bychom měli být, abychom byli milovaní. A dech, naše největší svoboda, se stává bolestivý.

„Cítím mír a harmonii uvnitř i kolem sebe. Dovoluji si dýchat volně. Vše je v pořádku“

BULIMIE

Bulimie není jen porucha příjmu potravy. Je to křik duše, která se cítí nemilovaná, nepřijatá a ztracená ve vlastním těle.

Za přejídáním a následným zvracením se často skrývá beznaděj, stud, sebenenávist.
Touha po lásce a přijetí je silná – ale směrem ven, zatímco uvnitř roste prázdnota.

Jídlo se stává útěchou, jakýmsi dočasným útočištěm. Chvilkové nasycení přináší klid. Ale ten trvá jen chvíli.
Pak přichází výčitky, vina, odpor k sobě samé – a zvracení jako symbol odmítnutí sebe, jako pokus vymazat, co jsme udělali špatně.
Je to cyklus bolesti a sebeničení, který se zacykluje, protože místo lásky přichází trest.

Za bulimií stojí hluboký vnitřní rozpor:
– „Když budu štíhlá, budou mě mít rádi.“
– „Musím být dokonalá, abych byla hodna lásky.“
Ale právě tenhle tlak vytváří nemoc. Je to boj se sebou samou, kde láska je podmíněná výkonem, vzhledem, kontrolou.

A přitom právě láska – jemná, přítomná, bezpodmínečná – je to, co léčí. Láska k sobě, přijetí vlastního těla, soucituplné pochopení toho, co prožíváme, i kdyby to bylo chaotické a bolestivé.

Bulimie volá po uzdravení ženské duše. Po návratu k sobě. K tělu, které je hodné úcty, lásky a výživy – ne trestu.
Je to výzva k tomu přestat se trestat a začít se milovat. Pomalu, krok za krokem.

„Dostává se mi lásky, výživy a podpory od mého života. Žiji v naprostém bezpečí. Přijímám sebe samu
s něhou.“

CELULITIDA

Celulitida není jen estetický problém. Je to tichý otisk emocí, které v sobě dlouho držíme. Může vypovídat o zadržované zlosti, vnitřním napětí a strachu jít svou cestou.
Hlava ví, kam chce. Ale tělo váhá. Jako by nohy zůstávaly stát na místě – ztuhlé, sevřené, zadržené. A tok života, stejně jako tok lymfy, se zpomaluje.

Za celulitidou může být vnitřní rozpor – člověk tuší, co by měl udělat, ale neudělá to. Chybí odvaha, víra v sebe, důvěra v to, že si může vybrat svobodně – podle sebe.
Strach z odmítnutí, přehnaná závislost na názorech druhých, malá sebehodnota… a najednou přestáváme žít sami za sebe. Přizpůsobujeme se, držíme se při zemi, bojíme se ukázat svou sílu a tvořivost.

A tak, místo aby naše tvůrčí energie proudila ven, ukládá se do tkání. Tělo si vše pamatuje. A když emoce nejsou ventilované, zůstávají „uvězněné“ pod kůží.

Celulitida může být i nevědomým trestem – za chyby z minulosti, za vinu, kterou si v sobě neseme. Lpění na starých křivdách a neodpuštění sobě i druhým zanechává stopy – nejen v srdci, ale i v těle.

Co by se stalo, kdybych se konečně pustila?
Kdybych si dovolila být sama sebou – krásná, silná, živá?
Kdybych odpustila… a dovolila si žít naplno?

„Odpouštím druhým. Odpouštím sobě. Dovoluji si milovat, tvořit a svobodně si užívat života.“

CUKROVKA

Cukrovka je onemocnění, které se často pojí nejen s tělem, ale i s duší.
Může odrážet hluboký smutek, zklamání, nenaplněná očekávání a touhu po lásce, která nepřichází. Jako by sladkost života byla ztracena – nebo nedosažitelná.

Člověk trpící cukrovkou bývá citlivý, vnímavý, s velkými sny a přáními. Touží po lásce, po uznání, po tom, aby mohl žít tak, jak cítí. Často ale není vyslyšen – jeho potřeby jsou přehlíženy, jeho nápady odmítány. Místo podpory zažívá tlak, omezení a nepochopení.
A tak se naučí přizpůsobit. Potlačí, co cítí. A vnitřní bolest, že nemůže být sám sebou, začne postupně vytvářet hořkost – někdy až žárlivost nebo touhu po kontrole. Protože když nemůže být život podle něj, chce alespoň mít nad věcmi dohled.

Cukrovka může být i výrazem vnitřní prázdnoty. Toužíme po blízkosti, po něze, po naplnění… ale zůstáváme v roli toho, kdo dává, stará se, plní očekávání.
A někde uvnitř tiše trpíme, že už pro nás samotné nic nezbylo.

Možná jsme žili podle toho, co chtěli druzí – rodiče, společnost, partner – a ztratili kontakt se svou vlastní duší. Možná jsme se příliš přizpůsobili, až jsme zapomněli, co chceme my.

Ale nikdy není pozdě se k sobě vrátit. Začít znovu ochutnávat život – pomalu, po malých doušcích. Sladkost může přijít z úsměvu, z dechu, z ticha. Z každého dne, kdy si dovolíme být pravdiví.

„Tento okamžik je plný radosti. Dovoluji si ochutnávat sladkosti dneška. Můj život je hodný lásky.“

CYSTY

Cysta je dutina, uzavřený prostor v těle – často tichý svědek starých bolestí, které jsme v sobě uzavřeli a nechali
v sobě růst. Je to jako kdyby duše vytvořila místo, kam si ukládá to, co je příliš těžké unést.

Cysty bývají spojené s neodpuštěnými křivdami, nenaplněnými sny, vnitřním smutkem a zklamáním.
Jsou jako otisk dávných zranění – těch, která jsme nedokázali pustit. Možná jsme si řekli, že už je to za námi, ale hluboko uvnitř v sobě ta místa dál neseme.

Často se cysty objevují, když jsme se zastavili na své cestě – možná proto, že jsme se báli znovu důvěřovat. Možná proto, že jsme ztratili víru v to, že náš život může být jiný. A místo pohybu vpřed jsme začali hromadit – myšlenky, emoce, bolest.

U žen se cysty často tvoří na místech, která souvisejí s ženskostí – vaječníky, prsa, děloha.
Tam, kde sídlí naše tvořivost, něha a schopnost milovat. Když žena dlouho potlačuje bolest, zklamání nebo křivdu vůči partnerovi, sobě samé nebo svým nejbližším, tělo začne mluvit.
„Podívej se na to. Uzdrav to. Už to nenos dál.“

Cysty jsou jako ztělesněné „nevyplakané slzy“ – smutek, který se nestihl proměnit v pochopení.
Volají po uvolnění, odpuštění, po návratu k sobě.

„Rozhodla jsem se myslet na krásné věci. Otevírám se životu. Miluji sebe samu, s tím vším, co ke mně patří.“

DEPRESE

Deprese není slabost. Není to stav, který se dá překonat vůlí nebo úsměvem na povel. Je to tiché, pomalé ponořování se do smutku, do prázdna, kde barvy života blednou a zvuky jakoby utichají.

Za depresí často stojí dlouhodobý pocit marnosti a vnitřního vyčerpání.
Člověk má pocit, že ho svět míjí, že všichni ostatní jsou úspěšnější, silnější, šťastnější.
Každodenní drobná zklamání se vrství, až vytvoří tíhu, která ochromí. A s ní přichází beznaděj.

Někdy deprese vzniká jako reakce na bolestné odloučení – od lidí, snů, nadějí.
Může to být i útěk před realitou, která je příliš drsná, nebo před rodinou, kde chybí pochopení.
Člověk se stahuje do sebe, uzavírá svět venku a tiše bojuje s démony, kteří ho oslabují zevnitř.

Bolest v depresi často vzniká i z pocitu, že nám nebylo dopřáno to, na co jsme měli nárok – láska, uznání, bezpečí. A místo toho zůstala prázdnota, hněv a otázka „Proč zrovna já?“

Deprese ale není konec. Je to volání duše. Volání po změně, po lásce, po návratu k sobě. Po přijetí vlastní hodnoty bez podmínek.
I z těch nejtemnějších míst se dá dojít zpět – pomalu, s něhou, s podporou.

„Nepřebírám strachy a omezení ostatních. Tvořím si svůj život podle sebe. I malé světlo dokáže prozářit temnotu.“

DNA

Dna bývá označována jako „nemoc králů“, ale z duchovního hlediska často značí, že si v sobě dlouhodobě neseme hněv, křivdy a neochotu ustoupit. Je to nemoc, která vzniká, když příliš lpíme na svých pravdách, nedokážeme odpustit – sobě ani druhým – a držíme v sobě zatrpklost, odpor a potlačenou agresi.

Kyselina močová, která se při dně ukládá do kloubů, je symbolem toxických emocí, které jsme si „nestrávili“. Tělo nám ukazuje, že jsme něco nepropustili dál, že jsme si něco nechali pro sebe, uzavřeli, potlačili – a ono se to zhmotnilo.

Dna může být spojená i s pocitem, že nejsme dost dobří, že se musíme neustále obhajovat nebo dokazovat svou hodnotu. Lidé trpící dnou bývají vnitřně velmi citliví, ale navenek často tvrdí, že je „všechno v pohodě“ – jenže uvnitř se to hromadí a dusí.

Zeptejme se:
– Co stále držím v sobě?
– Na co jsem v životě tak „naštvaný“, že to raději ani neříkám nahlas?
– Komu (nebo čemu) bych měl konečně odpustit, abych mohl udělat další krok?

„S láskou uvolňuji bolest minulosti. Můj život je pružný a svobodný. Odpouštím a otevírám se lehkosti.“

Homeopatika a přírodní léky při zvýšené kyselině močové najdete v článku: Dna: přírodní léčba kyseliny močové
a bolesti kloubů

EKZÉM

Ekzém není jen podrážděná kůže. Je to neklid, který pronikl na povrch.
Je to volání těla, že uvnitř něco drhne – že tam sídlí napětí, smutek nebo pocit nepatřičnosti, který už nelze dál skrývat.

Kůže je naším největším orgánem. Dotýká se světa, vymezuje naše hranice. A právě skrze ni často promlouvají emoce, které jsme si nedovolili vyjádřit slovy.

Za ekzémem se může skrývat vnitřní konflikt – rozpor mezi tím, kdo opravdu jsme, a tím, jak nás chce vidět okolí. Dítě s ekzémem může cítit, že je jiné, že je na obtíž, že si musí svou pozornost „zasloužit“.
Často vyrůstá v prostředí, kde je napětí, spěch, málo času na blízkost a klid. A tak si hraje samo. Mlčky čeká. Těší se na chvíle, kdy ho někdo konečně vyslyší.

Ekzém může být i projevem pocitu nepochopení a nedostatku bezpečí. Touhy být přijatý takový, jaký jsem – s chybami, emocemi, srdcem na dlani.

Kůže pak jakoby říkala: „Podívej se na mě. Bolím. Toužím po přijetí. Ne po hodnocení, ne po výkonu – jen
po lásce.“

A stejně jako kůže potřebuje jemné zacházení zvenčí, i naše duše volá po jemnosti uvnitř. Po odpuštění sobě, po znovunalezení důvěry. Po tom, co léčí nejvíc – bezpečí a lásce.

„Uvnitř i kolem mě vládne klid, láska a radost. Jsem v bezpečí. Přijímám se s láskou a cítím jistotu.“

ENDOMETRIÓZA

Endometrióza je víc než jen fyzické onemocnění. Je to tichá zpráva těla, které nese zranění, pochybnosti, vinu
a bolest spojenou s ženskostí.
Jako by se ženský princip uvnitř nás nemohl usadit, najít své místo. Jako by se snažil projevit, ale současně ho něco stále odmítá.

Za endometriózou může stát nejistota, zklamání, pocit odmítnutí či frustrace – někdy hluboko zakořeněné
v dětství, jindy v dospívání, kdy se z dívky stává žena. Pokud nebylo ženství přijato s láskou a respektem, tělo může začít protestovat.
Možná zaznělo: „Nechci být jako moje matka.“
Možná tu je bolest, která se předává z generace na generaci – nevyslovená, ale přítomná.

Endometrióza může také souviset s tím, že se žena snaží přizpůsobit okolí, potlačit svůj přirozený rytmus, tlačí na sebe i druhé. Touží po lásce, ale zároveň nevěří, že si ji zaslouží. A když přijde bolest nebo samota, hledá útěchu třeba ve sladkém – náhradě za něhu, kterou potřebuje, ale nedostává.

Ženské tělo je citlivé. Vnímá každý tlak, každé odmítnutí. A když není prostor pro lásku, začne se ozývat bolestí – jako volání po přijetí.
Volání po návratu k sobě. K tomu, co znamená být ženou – jemnou, silnou, proměnlivou, přirozenou.

„Mám dost sil a jsem milovaná. Je nádherné být ženou. Miluji sebe samu a cítím naplnění.“

EPILEPSIE

Epilepsie není jen neurologické onemocnění. Mnohdy s sebou nese i hluboké emocionální rány, vnitřní konflikt, nevyřčenou bolest, kterou už duše nedokáže unést.
Je to boj mezi tím, co cítíme uvnitř, a tím, co po nás chce svět.

Lidé s epilepsií často prožívají silný pocit ohrožení – zevnitř i zvenčí.
Možná mají pocit, že jsou stále pod tlakem, že je někdo pronásleduje, hodnotí, tlačí k výkonu. A možná jsou to právě oni sami, kdo jsou k sobě nejtvrdší.
Sebekritičnost, výčitky, přemítání nad minulostí – jako by si nosili uvnitř soudce, který nikdy není spokojený.

Epilepsie může být i nevědomým voláním po lásce a přijetí.
Často se objevuje u lidí, kteří mají málo sebelásky, nevěří si, necítí se dost dobří, a přitom v sobě nesou obrovskou citlivost, vnímavost a sílu, kterou se však bojí projevit.

Záchvaty mohou být reakcí na přetížení – dlouhodobý stres, nedostatek spánku, vnitřní tlak, rodinné napětí, strach, obavy.
Jako by tělo řeklo: „Už nemůžu. Zastav se.“

A právě klidné a láskyplné prostředí, bezpečný prostor bez posuzování, je pro člověka s epilepsií klíčový.
Potřebuje vědět, že nemusí být dokonalý, aby byl milovaný.
Potřebuje pocítit, že je v pořádku přesně takový, jaký je.

„Vnímám život jako dar. Cítím vděčnost, klid a radost. Jsem milovaný takový, jaký jsem.“

HEMOROIDY

Hemoroidy nejsou jen fyzickým diskomfortem. Jsou odrazem vnitřního napětí, křivd, které v sobě dlouho nosíme,
a strachu pustit to, co už nám neslouží.

Často se objevují u lidí, kteří mají pocit, že nesou příliš těžké břemeno – povinností, bolesti, očekávání druhých. Jako by jim život neustále něco ukládal, ale málokdy ulevil.

Za hemoroidy může stát strach z nedodržení termínů, tlak výkonu, ale i neochota odpustit minulost, která zůstává jako otevřená rána.
Zloba, bolest, pocity nespravedlnosti – to vše zůstává v těle, pokud si to neseme dál a znovu a znovu si připomínáme, jak to mělo být jinak.

U dětí se mohou hemoroidy objevit jako reakce na výchovu plnou slibů, které nebyly splněny, nebo trestů, které byly příliš přísné. Cítí se odstrčené, přehlížené – a bolest těla se stává způsobem, jak na sebe upozornit.

U dospělých se často jedná o dlouhodobé zranění – partner, který zradil. Rodiče, kteří stále kritizují.
Práce, ve které dávají maximum, ale uznání sklízí někdo jiný.
A tak se stará bolest znovu otevírá. Tělo krvácí tam, kde duše krvácí už dávno.

A přesto, právě tam, kde je bolest největší, se může začít léčení.
Stačí se rozhodnout pustit to, co už dál nést nechceme. Ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.

„Zbavuji se všeho, co se nepodobá lásce. Důvěřuji, že vše, co chci dělat, má svůj správný čas.“

Homeopatika a přírodní léky na hemoroidy najdete v článku: Jak na hemoroidy: přírodní tipy, tkáňové soli a homeopatika

HOREČKA

Horečka není nepřítel. Není to nemoc – je to moudrá reakce těla, které si říká o pozornost.
Je to jako vnitřní oheň, který se rozhoří, když už toho bylo příliš – příliš emocí, napětí, nevyřčených slov, potlačených pocitů.
Zloba, rozhořčení, smutek, který jsme spolkli.

Horečka je volání těla po očistě. Zrychluje metabolismus, spaluje, odvádí.
Urychluje proudění, přináší do buněk potřebné látky a zároveň pomáhá odplavit to, co už neslouží.
Je to vnitřní úklidový požár – a tělo dobře ví, kdy je ten pravý čas ho zapálit.

Někdy nás horečka přiměje zastavit. Přehodnotit. Dát si prostor.
A někdy přichází jako důsledek vnitřního napětí – zlosti, kterou jsme si nedovolili projevit, rozhořčení, které jsme dusili uvnitř, až se muselo projevit jinak.
Jako by tělo řeklo: „Už to neunesu. Potřebuju se vyčistit.“

Horečka může být i tichým varováním – jemným světlem, které ukazuje na místo, kde je potřeba něco uvolnit dřív, než vznikne hlubší nerovnováha.

Nezlobme se na ni. Dovolme jí pracovat. Poděkujme tělu, že se stará, i když to někdy bolí. A místo boje mu nabídněme lásku, klid a podporu.

„Jsem klidným ztělesněním harmonie a lásky. Důvěřuji moudrosti svého těla.“

Homeopatika a přírodní léky na horečku najdete v článku: 

HYPERTENZE

Vysoký krevní tlak není jen otázkou těla – často je to odraz dlouhodobého vnitřního tlaku, nevyjádřených emocí
a stresu, který se už nedá dál skrývat.
Je to signál, že se v nás hromadí napětí. Že už není prostor na to, co cítíme. Že tlačíme na sebe… nebo nás tlačí okolí.

Hypertenze bývá častá u lidí, kteří se snaží mít vše pod kontrolou.
Chtějí zvládnout rodinu, práci, vztahy – být dokonalí, výkonní, silní. Možná to tak viděli doma – možná si nesou přesvědčení, že bez výkonu si lásku nezaslouží.
A tak se snaží. Více a více. Ale uvnitř… jako by se dusili. Jako by tlak stoupal. A neměl kudy ven.

Vysoký tlak může být i výsledkem vnitřního odporu – vůči okolí, nebo i vůči sobě.
Odpor k tomu, co prožíváme. Neochota něco změnit. Strach pustit staré vzorce.
Někdy je za tím přetížená hlava, plná očekávání, plánů a „musím“, zatímco tělo touží po klidu, po zastavení.

Když není naše aktivita skutečně žitá – když jen přemýšlíme, tlačíme a plánujeme, ale necítíme, netvoříme, energie se hromadí a mění v tlak.
Tělo pak říká: „Zastav se. Dovol si klid. Dej prostor srdci.“

A i když se zdá, že tlak v těle je něco špatného – možná je to jen důkaz, že máme v sobě obrovskou sílu, která čeká, až ji nasměrujeme správně. Ne proti sobě, ale za sebe.

„Volně mnou proudí nové, radostné představy. Dovolím si uvolnit se a žít v lehkosti.“

HYPOTENZE

Nízký krevní tlak je víc než jen fyzický ukazatel. Často odráží i náš vnitřní postoj k životu – míru radosti, víry, odvahy
a chuti žít naplno.
Je to volání těla: „Probuď se. Nadechni se. Pusť k sobě život.“

Za hypotenzí se často skrývá zraněné srdce, oslabené sebevědomí a dlouhodobý pocit, že nejsme dost.
Možná už v dětství chybělo pohlazení, uznání, pocit, že jsme milovaní takoví, jací jsme. Možná jsme si nesli pocit,
že sourozenec byl důležitější. Že jsme museli být „hodní“, abychom si lásku zasloužili – a když nepřišla, uzavřeli jsme se.

Hypotenze bývá spojená s rezignací a pesimistickým pohledem na život.
S myšlenkami typu:
– „Nemá cenu se snažit.“
– „Stejně to nikdo neocení.“
– „Když se rozběhnu, stejně narazím.“

A tak si člověk zvykne ustupovat, přizpůsobovat se, vyhýbat se zodpovědnosti za vlastní radost.
Namísto spontánnosti a smíchu přichází tíha, únava, pasivita. Myšlenky jsou plné obav.
Krev – symbol životní energie – neproudí tak, jak by měla. A tělo, stejně jako mysl, se unavuje.

Hypotenze může být i projevem hlubokého smutku, osamění, pocitu, že život je příliš těžký.
Člověk se stává pozorovatelem, ne účastníkem. Nechá se vláčet okolnostmi.
Ale uvnitř zůstává touha – po lásce, po radosti, po světle. Jen je třeba jí dát prostor.

Tělo nás učí zpomalit. Ale ne proto, abychom zůstali stát.
Abychom znovu pocítili, že máme právo žít radostně – že náš život má hodnotu.

„Chci žít v radostné přítomnosti. Můj život je radost. Otevírám se naději a světlu.“

CHODIDLA

Chodidla nás nesou životem. Jsou naší oporou, stabilitou, kořeny, které nás spojují se zemí, s domovem, s tím, kým opravdu jsme.
Přes ně se dotýkáme světa – a pokud nás bolí nebo máme potíže při chůzi, může to být signál, že někde ztrácíme pevnou půdu pod nohama.

Potíže s chodidly často souvisí se strachy z budoucnosti, s pocitem nejistoty, s obavou vykročit novým směrem.
Možná máme pocit, že jsme se zastavili, že nemůžeme jít dál.
Nebo že jsme uvízli v životě, který nám už neslouží – ale změna nás děsí.

Chodidla symbolizují naše zakořenění. Když jsou pružná a zdravá, znamená to, že stojíme pevně, a přesto jsme otevření pohybu. Umíme se přizpůsobit změnám, ale zůstáváme sami sebou.

Problémy v oblasti chodidel mohou ukazovat i na nedostatek důvěry ve svět, na vnitřní nejistotu,
obavy z opuštění.
Jako bychom nevěřili, že máme kam patřit. Že nás život unese.
A tak si raději stoupneme na místě – i když uvnitř toužíme jít dál.

Tělo nám říká: „Podívej se, co tě drží zpátky. Co tě svazuje? Kde se bojíš vykročit? A co by se stalo, kdybys tomu konečně důvěřoval?“

„Všemu jasně rozumím. Měním se spolu s časem. Cítím se v bezpečí. S radostí kráčím svou vlastní cestou.“

CHOLESTEROL

Vysoký cholesterol není jen otázkou stravy – může být i odrazem zablokované radosti, vnitřního napětí a emočního přetížení.
Jako by se naše životní energie nemohla volně pohybovat. Jako by se průchody, kudy má proudit láska, radost
a vnitřní spokojenost, postupně zanášely starými obavami, bolestmi a neodpuštěnými křivdami.

Cholesterol symbolicky ukazuje na úzká místa v našem vnitřním systému – tam, kde něco bolí, kde je nedostatek lehkosti a přijetí.
Může být znakem toho, že neumíme nebo se bojíme přijímat radost. Že si ji možná ani nedovolíme – jako bychom si museli lásku, štěstí či klid zasloužit tvrdou prací, výkonem nebo obětí.

Když se dlouhodobě odkláníme od toho, co nás naplňuje, když žijeme podle očekávání druhých, přetěžujeme se, nebo zůstáváme v minulosti, tělo se začne bránit.
A někdy právě tak, že ukáže, kde už je potřeba zastavit a podívat se dovnitř.

Cholesterol tak může být i výzvou k větší péči o sebe, o svou duši, o radost, kterou jsme možná dlouho odkládali.
Ne proto, že jsme slabí, ale protože jsme zapomněli, že si radost zasloužíme i bez výkonu. Jen proto, že jsme.

„Dovoluji si mít rád život. Radost mnou volně proudí. Přijímat je bezpečné.“

CHŘIPKA

Chřipka není jen běžné nachlazení – často je to reakce na dlouhodobý tlak, negativní myšlenky a přetížení těla
i mysli.
Jako by naše vnitřní obrana řekla: „Už toho bylo moc. Potřebuju klid.“

Může to být vliv okolí – předsudky, negativita, strach, který se šíří kolem nás. A nebo vlastní myšlenky, které jsme přijali za své:
– „Nejsem dost dobrý.“
– „Musím víc vydržet, víc zvládnout.“
– „Nemám právo na odpočinek.“

Chřipka často přichází ve chvíli, kdy jsme unavení nejen fyzicky, ale hlavně duševně.
Kdy v sobě nosíme zklamání, citová zranění, pocit nedocenění nebo méněcennosti.
A i když si to možná neuvědomujeme, naše mysl je zahlcena – předsudky, obavami, očekáváním, které nejsou naše.

Tělo pak řekne jasné dost. Zastaví nás, položí do postele, přinutí ztišit vnější hluk – a naslouchat tomu, co skutečně potřebujeme.
Klid. Teplo. Lásku. Očistu. Návrat k sobě.

Chřipka tak může být i malým restartem. Prostorem, kde se znovu učíme chránit – nejen své tělo, ale i své myšlenky.

„Nepodléhám vlivům zvenčí. Jsem v bezpečí, chráněn/a svou vnitřní silou. Mimo dosah předsudků žiji svou pravdu.“

Homeopatika a přírodní léky na chřipku najdete v článku: Nejčastější homeopatika a přírodní pomoc při chřipce 

IMPOTENCE

Impotence je často projev hlubšího vnitřního napětí, nevyjádřených emocí, pocitu selhání či tlaku, který si muž nese uvnitř.
Tělo pak jednoduše vypne – jako by řeklo: „Je toho moc. Neumím tím projít.“

Za impotencí může stát mnoho:
– Pocit viny spojený se sexualitou nebo minulostí
– Napětí a přetlak, kdy muž cítí, že „musí“ něco splnit
– Strach z blízkosti nebo selhání, zakořeněný už v dětství
– Vztahová zranění, třeba i nevyřešený hněv vůči bývalé partnerce
– Podvědomý strach z ženství, který může mít kořeny v komplikovaném vztahu k matce

Někdy se za tím vším skrývá i hlubší téma: nejistota v roli muže, tlak být silný, výkonný, nezranitelný –
a zároveň ztráta spojení s vlastní přirozeností, tvořivostí a radostí ze života.

Impotence není trestem. Je to signál těla, že je potřeba zastavit se, nadechnout, znovu najít svou vlastní sílu – ne tu, kterou nám diktuje svět, ale tu pravdivou, klidnou, tvořivou.

Sexualita je proud energie. Nemá být výkonem, ale radostí, sdílením, prostorem beze strachu.
A když jí dovolíme volně proudit – bez tlaku, viny a očekávání – může se znovu zrodit jemně, přirozeně, s důvěrou.

„Uvolňuji svou životní a sexuální sílu. Nechávám ji volně a radostně proudit. Důvěřuji svému tělu i svému srdci.“

INFARKT

Infarkt Je dlouhodobě potlačovaný vnitřní křik – hlas srdce, které touží být slyšeno, přijato a milováno.
Tělo často promlouvá tam, kde jsme dlouho mlčeli.

Za infarktem může stát pocit osamělosti, vnitřního selhání, hlubokého smutku i přesvědčení, že nejsme dost dobří:
– „Nikdy to nezvládnu.“
– „Málo se snažím.“
– „Jsem k ničemu.“

Infarkt přichází tam, kde jsme dávali přednost výkonu před citem, kde jsme tvrdli ve jménu povinností, úspěchu, postavení.
Často postihuje lidi, kteří celý život tlačí, bojují, plní očekávání – a přitom zapomínají na sebe.

Muži bývají zranitelnější, protože byli často vedeni k potlačení emocí – místo citu rozum, místo soucitu síla.
U žen, pokud infarkt přijde, bývá výrazem dlouhodobé vnitřní tvrdosti, odmítnutí vlastní ženskosti, nežité lásky.

Srdce je centrum citu, radosti, sdílení.
Pokud ho dlouhodobě uzavíráme, pokud si nedovolíme milovat, odpočívat, cítit... začne trpět.
A jednou, ve chvíli přetížení, se ozve naplno. Zastaví nás – aby nás navrátilo k tomu, co je podstatné.

Infarkt může být výzvou k probuzení:
„Co vlastně chci? Jak chci žít? Kam dávám svou energii a proč?“

Ne vždy potřebujeme změnit celý život. Ale často stačí otevřít srdce – sobě, druhým, životu. Přestat tlačit, přestat se trestat, přestat být tvrdí. A místo toho se začít vyživovat laskavostí, vděčností, obyčejnou radostí.

„Jsem v jednotě se životem. Mé srdce bije v souladu s radostí. Vesmír mě podporuje. Vše je v pořádku.“

INFEKCE

Infekce se neobjevuje jen tak. Často je odrazem vnitřního neklidu, podráždění, nahromaděné zlosti a skryté nespokojenosti, kterou už dál neumíme udržet pod povrchem.
Tělo zrcadlí duši – a když chybí harmonie, začne se ozývat.

Za infekcí může stát citová rozladěnost, frustrace, rozmrzelost, někdy i dlouhodobá únava ze všeho, co nás obklopuje.
Někdy je to drobnost, která nás rozhodí, jindy zahořklost, která zůstává nevyjádřená.
A tak se objeví zánět – symbol vnitřního žáru, který nemá kudy ven.

Infekce nás často zastaví – zpomaluje tělo, abychom mohli uslyšet sami sebe.
Vyzývá nás, abychom si dopřáli to, co možná dlouho chybělo: klid, vnitřní mír, radost, prostor k nadechnutí.
Připomíná, že naše imunita není jen fyzická – ale i emoční. A že zdraví začíná tam, kde se znovu spojíme sami se sebou.

„Volím si klid, mír a harmonii. Mé tělo i mysl se uzdravují jemně a s láskou.“

INKONTINENCE

Inkontinence je volání duše, která už dál nemůže držet vše uvnitř.
Tělo ukazuje, že jsme příliš dlouho ovládali své pocity. Že jsme se snažili být silní, klidní, „v pořádku“… i když uvnitř bublaly emoce, které nedostaly prostor.

Za problémy s udržením moči může stát emoční přetlak – starosti, napětí, výčitky, neprojevené obavy.
Často přichází po náročných životních situacích: partnerských krizích, dlouhodobém stresu nebo období, kdy jsme na všechno zůstali sami.

Někdy máme v sobě pocit, že ztrácíme kontrolu – nejen nad tělem, ale i nad svým životem.
V hlavě je příliš mnoho myšlenek, obav, vzpomínek, které neumíme pustit. A tělo je pak začne „pouštět“ za nás – jinou cestou, než bychom čekali.

Inkontinence nás učí otevřít se emocím, dovolit si je prožít a propustit, ne je držet pod zámkem.
Ukazuje nám, že zranitelnost není slabost, ale cesta k uzdravení.

Tělo nás vybízí k jemnosti. K tomu, abychom si dovolili vydechnout. Přestat se tolik snažit vše zvládnout. A místo toho pocítit, co skutečně potřebujeme – bezpečí, přijetí, lásku.

„Otevírám se svým pocitům. Dovoluji si prožívat i uvolňovat emoce. Miluji sebe přesně takovou, jaká jsem.“

JÁTRA

Játra jsou místem potlačených emocí, především hněvu, frustrace a zklamání.

Ukládáme do nich to, co si nedovolíme projevit: bolest, ponížení, pocity nespravedlnosti, zoufalství.
A časem se to může projevit jako přetížení, únava nebo nemoc.

Často jde o staré rány – z dětství, kdy jsme si připadali nedostateční, zesměšňovaní, nepochopení.
Kdy jsme měli pocit, že nám nikdo nenaslouchá. Že nás neberou vážně.
A místo křiku jsme mlčeli. Místo slz jsme zatli zuby. A to všechno jsme si uložili hluboko do těla.

Játra mohou být „přeplněná“ i v dospělosti – když v sobě nosíme zlost na druhé nebo na sebe, když se nedokážeme osvobodit od minulých křivd, nebo když dlouhodobě žijeme v odporu vůči tomu, co děláme.

Tělo tím říká: „Pusť to. Nedrž to v sobě. Dej svému hněvu hlas, ať může odejít.“

Očista jater není jen o dietě – je i o odpuštění. O tom, naučit se znovu věřit. Sobě, druhým, životu.

„Otevírám své srdce lásce, míru a radosti. Uvolňuji starý hněv. V každém okamžiku volím laskavost.“

KAŠEL

Kašel je často volání těla, že něco dusíme uvnitř, že chceme něco vyslovit, ale zadržujeme to. Může jít o nevyřčené emoce, zlobu, nesouhlas, které jsme nechtěli nebo nemohli dát najevo.

Někdy také naznačuje, že něco (nebo někoho) ve svém životě odmítáme – obrazně „se nám to příčí“, „drhne to“, „nedá se to vydýchat“.

Co může kašel symbolizovat?
– Potlačený hněv
– Vnitřní napětí, frustrace, vztek
– Pocit, že nás nikdo neposlouchá
– Strach projevit se, říct nahlas pravdu
– Zadržované emoce – zvláště u dětí, které nesmí mluvit „do věcí dospělých“

Chronický kašel
U dlouhodobého, úporného kašle už tělo vytrvale žádá pozornost. Je to jako by chtělo říct:
„Slyš mě konečně. Vyslov to, co dusíš.“
V tomto případě je důležité vnímat, kdy kašel přichází – v jakých situacích, s jakými lidmi, s jakou emocí.

Co tělo potřebuje?
– Být slyšeno – ať už ostatními nebo sebou samým
– Uvolnit napětí, pláč, křik, hněv
– Přestat se ovládat a kontrolovat slova a pocity
– Dovolit si dýchat volně a žít vlastní pravdu

„Vyjadřuji se svobodně a s klidem. Dovoluji si mluvit svou pravdu. Můj dech je volný a život mě podporuje.“

Homeopatika a přírodní tipy při kašli najdete v článcích: Zahlenění a kašel: Jak uvolnit hleny pomocí přírodní léčby a homeopatie a Homeopatika na suchý kašel – co pomáhá při dráždivém a vyčerpávajícím kašli

KVASINKOVÁ INFEKCE

Candida je víc než jen nepříjemný zdravotní problém. Často je to odraz vnitřní nerovnováhy – potlačených emocí, popření vlastních potřeb, nedostatku něhy, blízkosti a přijetí.

Tělo skrze ni říká:
„Zapomněla jsi na sebe. Potřebuješ se znovu obejmout.“

Za kvasinkovou infekcí se může skrývat dlouhodobá nespokojenost v partnerském vztahu, vnitřní zklamání, nevyřčený smutek nebo hněv, který už v sobě dál nechceme držet.
Výtok bývá symbolem vnitřního pláče ženy – touhy po pochopení, respektu, láskyplném doteku i duševním propojení.

Žena, která trpí kandidou, si často nevěří, má pocit, že si nezaslouží lásku nebo že selhává jako partnerka. Možná se snaží vyhovět, potlačuje sebe, vyhýbá se konfliktům, ale uvnitř trpí.
Za tím vším může stát i nezpracované sexuální trauma, pocit zrady, nebo vztahový vzorec z dětství, kde chyběla bezpečná mužská energie.

Candida není jen o těle. Je to výzva, abychom se přestaly vnitřně soudit, abychom přestaly být tvrdé samy na sebe.
Je to tichý návrat k sobě. K důvěře. K jemnosti. K ženskosti, která už nechce bojovat – ale být.

„Jsem sama sobě oporou. Volím lásku, jemnost a radost. Dovoluji si být žena, taková, jaká skutečně jsem.“

LARYNGITIDA

Laryngitida – zánět hrtanu – často přichází ve chvíli, kdy něco velmi silně cítíme, ale nemůžeme nebo neumíme to vyjádřit nahlas.
V krku se hromadí napětí, potlačená slova, nespokojenost, vztek – a tělo zareaguje.
Ztichne. Aby chránilo. Aby nemuselo dál dusit, co tak moc touží být vysloveno.

Za laryngitidou může stát strach projevit svůj názor, odpor vůči autoritě, pocit nespravedlnosti nebo vnitřní vztek, který nebylo možné vypustit ven.
Někdy je to situace, kdy někdo druhý "má moc", a my se necítíme slyšeni, respektováni, svobodní ve slovech.
A jindy jsme to my sami, kdo si brání mluvit – ze studu, z pochybností, z obavy, že „to stejně nikdo neposlouchá“ nebo „to nemá smysl“.

Dětská laryngitida často přichází v situaci, kdy dítě potlačuje hněv vůči rodiči, učiteli, autoritě – a neumí ho bezpečně projevit.
Chrapot, ztráta hlasu nebo pískot v krku pak nejsou jen symptomy, ale zpráva duše: „Nejde to říct… a přesto to ve mně křičí.“

Laryngitida nás učí, že náš hlas má hodnotu.
Že máme právo se vyjádřit – laskavě, pevně, s respektem k sobě.
A že mlčet ze strachu není totéž jako mlčet z klidu.

„Můj hlas je důležitý. Dovoluji si mluvit s láskou, jasně a pravdivě. Cítím klid a sílu být slyšena.“

Homeopatika a přírodní léky na laryngitidu najdete v článku: Laryngitida – přírodní léčba a homeopatika

LEDVINY

Ledviny nejsou jen filtr těla. Jsou i emocionálním centrem pro naše vztahy, sebeúctu, pocit bezpečí a schopnost nechat odejít vše, co nás zatěžuje.

Protože jsou dvě, symbolizují polaritu – já a druhý. Já a partner. Já a rodič. Já a svět.
Každé narušení rovnováhy ve vztazích – ať už milostných, rodinných nebo přátelských – se může jemně promítnout právě do jejich funkce.
A stejně tak i naše vnitřní nespokojenost se sebou, vnitřní kritika, hanba nebo pocit, že jsme zklamali.

Slabost ledvin často souvisí s potlačenými emocemi, hlavně se strachem, vztekem, zklamáním a smutkem, které nemají prostor být bezpečně prožity.
Místo vyjádření je v sobě držíme, a tím vytváříme v těle napětí – které může časem přerůst v ledvinové kameny, jako ztuhlé slzy a hněv, které jsme nedokázali pustit.

Ledviny nás učí:
– Jaký vztah máme k druhým – a také sami k sobě
– Jak v sobě držíme bolest a jestli si dovolíme ji propustit
– Jak hluboko v nás přetrvává pocit, že nejsme dost dobří – a co všechno kvůli tomu neseme

Pravá ledvina bývá propojená s játry a žlučníkem – tedy s potlačenou zlobou a nespokojeností ve vztahu
k druhým.
Levá souvisí se žaludkem a slinivkou – tedy s naší radostí ze života a schopností ho prožívat.

Když bolí ledviny, tělo často říká:
„Podívej se na své vztahy. Dovol si pustit, co tě tíží. Odhoď vinu, přestaň se trestat a znovu se spoj s láskou.“

„Můj život plyne v harmonii. Vztahy mě posilují a léčím je s laskavostí. Vše, co ke mně přichází, má smysl
a přináší mi dobro.“

MIGRÉNA

Migréna je tělesný výkřik duše, která už nemůže dál nést tlak, očekávání, zodpovědnost a vnitřní kritiku.
Je to bolest, která přichází, když už je toho příliš – a tělo si vyžádá klid. Ticho. Prostor jen pro sebe.

Migréna se objevuje u těch, kdo:
– mají pocit, že všechno musí zvládnout sami, protože pomoc nepřichází
– jsou na sebe extrémně nároční, neustále se hodnotí a kritizují
– se snaží naplnit očekávání druhých, být dokonalí, výkonnější, lepší – často na úkor sebe

Migréna je jako vnitřní přetlak – když hlava už nemůže, když duše touží po odpočinku, pochopení, laskavém pohlazení.
Někdy bývá propojena i se strachy kolem intimity, blízkosti, sebepřijetí a ženství – zejména u žen se může vázat k potlačeným emocím, bolestem z minulosti nebo vnitřnímu boji s tím, jaká „by měla být“.

Tělo touží zastavit. Migréna je výzvou, abychom přestali bojovat a dovolili si prostě být. Bez výkonu, bez očekávání. Jen tak. Ve své lidskosti.

„Miluji a přijímám se přesně taková, jaká jsem. Vidím sebe láskyplnýma očima. Jsem v bezpečí.“

Homeopatika a přírodní léky na bolesti hlavy najdete v článku: Bolest hlavy – přírodní léčba a homeopatie

MOČOVÉ CESTY

Potíže s močovými cestami – časté záněty, pálení, tlak – zrcadlí vnitřní napětí, bolest a zklamání, které si v sobě nosíme, aniž bychom o nich otevřeně mluvily.

Močové ústrojí je citlivé na vztahová témata – nejčastěji partnerská.
Někdy jde o časté hádky, jindy o nevyřčená slova, zadržované emoce, neschopnost nebo strach mluvit
o tom, co nás trápí.
Ženy často řeší vztahy i „potichu“ – přemýšlejí, analyzují, hledají vinu u sebe. A když se toho nahromadí příliš, tělo to začne vylučovat po svém – skrze zánět, bolest, pálení.

Zánět močového měchýře může být tichým pláčem duše, která říká:
„Něco mě bolí. Něco se mě dotklo. A já to pořád držím v sobě.“

Někdy se v nás drží vzteky, křivdy, neodpuštění nebo lpění na situaci, která už dávno mohla být uzdravená – ale my ji pořád držíme v srdci.

Zánět močových cest často říká:
„Zadržuješ, co by mělo odejít. Promluv, ať se můžeš uvolnit.“

Tělo nás učí: Zpomal. Otevři se. Promluv. Neutíkej od sebe.
Nejde o hádku. Jde o upřímnost k sobě i k druhému. Nejde o to druhého obvinit, ale říct, co cítíme – jemně, pravdivě, bez přehnaných emocí.

„Dovoluji si pustit to, co už mi neslouží. Otevírám se nové lehkosti ve vztazích.
V mém životě je vše v pořádku.“

Homeopatika a přírodní léky při zánětu močových cest najdete v článku: Zánět močových cest – homeopatika
a přírodní tipy

MONONUKLEÓZA

Mononukleóza často přichází ve chvíli, kdy jsme vyčerpaní, vyhořelí, dlouhodobě dáváme víc, než sami přijímáme.
Je to nemoc, která nás zastaví. Přinutí nás lehnout si, zpomalit a podívat se dovnitř.

Na hlubší úrovni se může pojit s pocitem, že nejsme dost milovaní, oceňovaní, důležití.
Možná jsme se snažili vyhovět druhým, být prospěšní, silní, stále „v pohodě“ – a přitom jsme potlačovali vlastní potřeby, touhy, únavu.

Mononukleóza bývá jemným (a někdy i velmi hlasitým) voláním duše:
„Zastav se. Obejmi se. Dej si lásku, kterou dáváš druhým.“

Nemoc postihuje často mladé lidi – v období hledání sebe sama, přijetí své hodnoty a hranic.
Není to slabost. Je to pozvání – začít se o sebe starat jinak. Láskyplně, vědomě, s respektem k tělu i duši.

„Miluji a přijímám sama sebe. Zasloužím si péči, něhu a klid. V mém těle i životě je všechno v pořádku.“

MYOM

Myom není jen fyzická změna v děloze. Je to často i ztuhnutí emocí, přání, ženské síly, která neměla kudy ven.
Vzniká v prostoru, který je posvátný – v místě, kde se tvoří nový život. A když žena netvoří to, co jí dává smysl, nebo dlouhodobě potlačuje své touhy, tělo reaguje.

Myom může být:
– Ztělesněná bolest ve vztahu – kdy žena vkládá všechnu energii do rodiny, dětí, domácnosti, ale její srdce zůstává prázdné
– Odmítnutí vlastního ženství či mateřství – nebo naopak lpění na něm až do ztráty sebe sama
– Ticho, které nepromluvilo, když bylo potřeba vyjádřit nespokojenost, bolest, zranění

Tělo skrze myom říká:
„Něco se ve mně hromadí. Toužím tvořit, cítit, naplnit své ženství – ale nedávám si na to prostor.“

Myomy se často objevují v období plné plodnosti, kdy žena má přirozenou potřebu tvořit – ať už dítě, projekt, domov, radostný život.
Když ale tuto potřebu dusí nebo ji nahrazuje péčí o druhé bez spojení se sebou, tělo hledá cestu, jak to vyjádřit.

„Jsem doma sama v sobě. Dovoluji si tvořit, cítit a žít v naplnění. Moje ženská síla je požehnáním.“

NEPLODNOST

Neplodnost není jen o těle – je to hluboké téma duše, která se možná ještě necítí připravená.

Někdy jde o vědomou touhu po dítěti… ale někde hluboko uvnitř může být strach, napětí, tlak, obavy
z budoucnosti, křivdy z minulosti nebo vnitřní odmítání vlastního ženství.
A tělo – moudré a jemné – zůstává uzavřené. Ne jako trest, ale jako ochrana.

Žena, která nemůže otěhotnět, často:
– žije pod vnějším nebo vnitřním tlakem – očekávání okolí, partnera, vlastní myšlenky typu „musím“
– cítí strach – z neznáma, z porodu, ze změny role, z odpovědnosti
– má v sobě nezpracovaný smutek, bolest nebo zranění – často nevědomá, možná přenesená z rodu nebo
z dětství

Tělo je ale věrné. A nebude pouštět nový život, dokud necítí bezpečí, radost a otevřenost.

Dítě si vybírá. A přichází ne tehdy, když si to naplánujeme, ale když je prostor – nejen fyzický, ale především v srdci, v životě, ve vztahu, v duši.

„Důvěřuji životu. Všechno přichází v ten správný čas. Jsem otevřená lásce, tvoření a novému začátku.“

NESPAVOST

Nespavost je volání nitra, které neumí najít klid.

Za neklidem mysli často stojí strach, potřeba kontroly, vnitřní napětí a nevyslovené emoce.
Večer si leháme, tělo je unavené… ale mysl běží dál.
„Co jsem měla udělat? Co když zítra něco pokazím? Proč to v životě není tak, jak si přeji?“
Chceme všechno zvládnout, mít pod kontrolou – a tím uzavíráme bránu k uvolnění. Neumíme pustit.

Dlouhodobá nespavost často skrývá hlubší zranění.
Něco z minulosti, co jsme potlačili, rozumem přeboleli, ale duše si to pamatuje.
Možná trauma, šok, náhlá ztráta nebo chvíle, kdy jsme se necítili v bezpečí. A tělo si vytvořilo program: „Musím být ve střehu. Nemohu si dovolit klid.“

Nespavost pak není o tom, že „nejde usnout“, ale že podvědomí brání spánku, protože se bojí, že klid by mohl znamenat ohrožení.
Stále je v pohotovosti, připraveno chránit. Ale chrání i tehdy, kdy už to není potřeba.

Je to výzva k důvěře – v život, v rytmus dne a noci, v to, že můžeme pustit řízení a nic se nestane.
Spánek je odevzdání. A to často neumíme – protože jsme zapomněli, jaké to je cítit se v bezpečí.

„Láskyplně opouštím dnešní den. Dovoluji si spočinout, protože vím, že jsem v bezpečí. Zítřek si nese svůj vlastní rytmus.“

Homeopatika a přírodní léky při nespavosti najdete v článku: Trápí vás nespavost? Tato homeopatika vám pomohou lépe spát

OBEZITA

Obezita je volání po lásce, po bezpečí, po obejmutí, které nepřichází zvenčí – a tak si ho snažíme dát alespoň sami sobě.
Někdy jídlem nahrazujeme to, co nám chybí – pohlazení, pochopení, přijetí takoví, jací jsme.

Tělo si vytváří vrstvy – nejen tuku, ale i ochrany. Chrání křehké jádro před zraněním, odmítnutím, prázdnotou.
Jídlo se stává útěchou, potěšením, způsobem, jak na chvíli umlčet vnitřní bolest nebo neklid.

Obezita může být:
– Touhou nebýt vidět a zároveň být viděn
– Snahou naplnit vnitřní prázdnotu tím, co alespoň na chvíli zahřeje
– Obranou proti zranitelnosti a odmítnutí

Tělo si ukládá vše, co duše neumí zpracovat – emoce, které nebyly projevené, pocity nejistoty, smutku, méněcennosti.
Čím více se cítíme nemilovaní, tím víc si „obalujeme“ srdce, aby tolik nebolelo.

Skutečná změna nepřichází dietou, ale návratem k sobě. Ke svým potřebám, emocím a přijetí toho, kým opravdu jsme.

„Jsem v bezpečí. Mám se rád takový, jaký jsem. V mém těle i životě je prostor pro lásku, radost a lehkost.“

OČI

Oči jsou okna do duše. Nejen že nám ukazují svět kolem, ale také zrcadlí náš vnitřní postoj – k sobě, k životu
i k budoucnosti.

Když se nám pohled na svět nelíbí, když se bojíme podívat pravdě do očí, když si nepřejeme vidět, co se opravdu děje… tělo to zaznamená.
Poruchy zraku často odrážejí neochotu vidět věci takové, jaké jsou. Může jít o smutek z minulosti, strach
z budoucnosti nebo odpor k tomu, co je právě teď.

Oči přestávají chtít vnímat realitu, pokud je pro nás příliš bolestná, temná nebo zraňující.
Někdy jsou to právě naše oči, které volají:
„Ukaž mi jiný pohled. Pohled naděje, laskavosti a krásy.“

Když změníme úhel pohledu uvnitř, i svět venku začne působit jinak.

„Dívám se na svět s láskou a porozuměním. Vidím krásu, i když je ukrytá pod vrstvami.“

OPAR

Opar nevzniká jen tak. Často je to fyzický projev vnitřního napětí, zadržované zlosti nebo nevyřčených slov, která jsme v sobě dusili příliš dlouho.

Je to jakási malá exploze potlačených emocí – strachu, studu, hněvu, nebo viny.
Objevuje se často, když:
– jsme pod tlakem,
– čekáme, až "to praskne",
– se bojíme promluvit nebo říct nahlas, co nás trápí,
– potlačujeme své skutečné pocity – ze strachu, že bychom byli odmítnuti, nepochopeni nebo zranili druhé.

Když se objeví opar na ústech, tělo nám doslova říká:
„Je tu něco, co chceš říct… ale držíš to v sobě.“

Zraněná slova, nevyjádřená bolest, vnitřní napětí – to vše si hledá cestu ven.

„Vyjadřuji se s klidem a láskou. Naslouchám sobě i druhým s porozuměním. Vše, co říkám, plyne ze srdce“

OTOKY

Otoky nevznikají jen z fyzického důvodu. Jsou často signálem duše, že něco v našem životě zůstává neodplavené.

Může jít o zadržované emoce, bolestné myšlenky nebo lpění na situacích a vztazích, které už nám neslouží.
Tělo zadržuje vodu, stejně jako my zadržujeme v sobě minulost, nespokojenost nebo tlak.

Objevují se především tehdy, když:
– příliš tlačíme na sebe,
– bereme na svá bedra víc, než zvládneme,
– nedokážeme se zastavit a jen „být“,
– nechceme něco (nebo někoho) pustit, i když už to není pro nás dobré.

Zvláště ženy často přetěžují své tělo i duši, přebírají zodpovědnost za všechny kolem sebe – a zapomínají samy na sebe.
A tělo se ozve – zastaví proudění, ztíží krok, zpomalí.

„Pouštím vše, co mi už neslouží. V mém těle je lehkost, v duši svoboda. Důvěřuji proudu života.“

PARODONTÓZA

Parodontóza je signál, že se možná bojíme zakousnout do života.

Zuby symbolizují naši schopnost prosadit se, vyjádřit svůj postoj, obstát. Pokud oslabují, může to být důsledek ztráty sebeúcty nebo pocitu, že nemáme sílu řešit to, co nás trápí.

Parodontóza často ukazuje na:
– potlačenou sebedůvěru,
– únavu z neustálého ustupování,
– neochotu nebo strach jít do otevřeného konfliktu,
– vnitřní rezignaci, která se navenek tváří jako klid, ale uvnitř vyhasíná energie.

Ztráta zubů může být symbolická – jako bychom ztratili nástroj, kterým jsme si dříve dokázali „prokousat cestu“.
Může jít o lidi, kteří raději mlčí, aby neublížili druhým – a přitom zraňují sami sebe.

„Mám právo říct, co cítím. Vážím si sebe, vnímám svou sílu a mohu ji projevit s láskou.“

PRŮJEM

Průjem je výkřik duše, která chce něco rychle pustit, zbavit se přetlaku, úzkosti nebo tíhy.

Často pramení z pocitu, že jsme na něco sami, že nás něco přesahuje, že to „nedáme“.

Za průjmem se může skrývat:
– strach z odpovědnosti, změny nebo selhání,
– odmítání určité situace, která nás děsí nebo tíží,
– potřeba rychlého úniku – od lidí, povinností, očekávání,
– pocit, že jsme přetížení, že už „je toho moc“.

Tělo spouští očistný proces – doslova vyplavuje emoce, které jsme dlouho dusili, ale teď už nejdou udržet.
Jako by říkalo: „Tohle už nemůžu držet, potřebuji se uvolnit.“

Stejně jako dítě, které dostane průjem před zkouškou, když je příliš vystrašené a nejisté – i dospělý člověk někdy potřebuje bezpečný prostor pro klid, uvolnění a přijetí.

„Důvěřuji životu. Vše, co přijímám, s lehkostí zpracovávám a pouštím. Jsem v bezpečí.“

Homeopatika a přírodní léky při průjmu najdete v článku: Průjem – příčiny, dieta, pitný režim a homeopatie

SKOLIÓZA

Skolióza ukazuje na vnitřní zátěž, kterou neseme na svých bedrech.

Může být obrazem duševní bolesti, pocitu bezmoci, smutku, tísně nebo viny, kterou jsme si někdy začali nést už jako děti.

Páteř je symbolem naší vnitřní osy, opory a rovnováhy. Když se vychýlí, může to být známka toho, že jsme se odchýlili od sebe sama, od vlastních potřeb nebo pravdy.
Při skolióze si často neseme:
– pocity viny nebo odpovědnosti, která nám nepatří
– zátěže rodinných vztahů – často z dětství
– nerovnováhu mezi dáváním a přijímáním, mužskou a ženskou energií
– snahu vyhovět všem, jen ne sobě

Důležitou roli může hrát i vztah k otci či matce – postavení těchto autorit ovlivňuje naši schopnost „držet se rovně“ a jít vlastní cestou.

„Nacházím svou rovnováhu. Uvolňuji zodpovědnost, která mi nepatří. Vracím se do svého středu. Mám se rád a den ode dne stojím pevněji a volněji.“

SLEPÉ STŘEVO

Zánět slepého střeva často přichází jako volání těla: „Zastav se!“.
V každodenním shonu se ženeme dál a dál, aniž bychom vnímali, že v sobě hromadíme strachy, napětí, únavu
i nejistoty.

Slepé střevo je jakýsi barometr vnitřního stresu.
Upozorňuje na nevyřešené záležitosti, potlačené obavy a tlak, který si na sebe sami klademe – ať už jde
o starosti o rodinu, práci, budoucnost nebo naši vlastní hodnotu.
Může symbolizovat vnitřní zmatek, ztrátu směru nebo křečovitou snahu jít dál za každou cenu, i když už cítíme, že bychom měli zpomalit, přehodnotit a nadechnout se.

Zánět nás nutí k zastavení – a to nejen tělem, ale i duší. Přivádí nás zpět k sobě.

„S důvěrou pouštím vše, co už nepotřebuji. Zastavuji se, vnímám přítomnost a dovoluji si odpočinek. Mám se rád a důvěřuji svému tělu i cestě.“

SLEZINA

Slezina je strážcem naší vnitřní rovnováhy.
Pečuje o naši obranyschopnost, energii a schopnost vyrovnat se s tím, co k nám přichází – ať už zvenčí nebo zevnitř.

Potíže se slezinou často ukazují na:
– přemíru starostí,
– utkvělé myšlenky a úzkosti,
– neustálou potřebu vše řídit, hodnotit, mít pod kontrolou.

Když se nedokážeme zbavit vnitřního napětí, slezina se může oslabit.
Je citlivá na nahromaděnou zlobu, přetížení, rozhořčení i lítost.
Jako by v sobě zadržovala vše, co už dávno potřebujeme pustit – ale nedokážeme to.

Někdy zapomínáme, že život nemusíme mít pod kontrolou.
Že není třeba vše vysvětlit, vyřešit, rozsoudit.
Že stačí víc důvěřovat a nechat věci plynout.

„Mám se rád. Důvěřuji životu, svému tělu i svým emocím. Vše, co nepotřebuji, s láskou pouštím.“

ŠTÍTNÁ ŽLÁZA

Poruchy štítné žlázy naznačují, že nežijeme svůj vlastní rytmus.
Že děláme všechno pro druhé, ale zapomínáme na sebe.

Žena, která neustále pečuje o rodinu, dává, stará se, často sama nedostává prostor pro své sny, radost a volnost.

Postupně se v ní hromadí:
– nespokojenost,
– pocit, že nežije svůj život,
– vnitřní sevření a napětí,
– nevyřčené emoce, které zůstávají „v krku“.

Krk je oblast sebevyjádření. A právě tady sídlí štítná žláza.
Když neumíme projevit, co opravdu cítíme, když si neumíme říct o prostor pro sebe, život se zúží – a tělo to začne zrcadlit.

Štítná žláza nám připomíná, že máme právo být slyšeni. Že nemusíme jen tiše vydržet, zvládat a přizpůsobovat se.
Máme právo tvořit, rozhodovat, žít podle sebe.

„Dovoluji si být sama sebou. V mém životě je prostor pro radost, volnost i vyjádření. Jsem důležitá a můj hlas má váhu.“

TLUSTÉ STŘEVO

Tlusté střevo je místo, kde zpracováváme minulost.
Zachycuje vše, co už nepotřebujeme, co si v sobě neseme z dávných zklamání, bolestí, nepochopení.

Když se střevo zpomalí nebo zablokuje, často to ukazuje na to, že:
– nedokážeme pustit křivdy a zranění,
– držíme v sobě staré příběhy, které už dávno nejsou naší pravdou,
– nechceme se vzdát bolesti, která nám kdysi dávala pocit důležitosti nebo bezpečí.

Bolestná minulost se může ukládat jako stín, který nás tíží, i když navenek vše působí v pořádku.
Každá vzpomínka, kterou nechceme pustit, se může projevit právě zde – v plynutí nebo zadrženém toku života.

„S láskou se loučím se vším, co už nepotřebuji. Nechávám minulost za sebou. V mém nitru je prostor
pro klid, svobodu a nový začátek.“

ÚZKOST

Úzkost přichází tehdy, když ztrácíme důvěru v plynutí života. Je to vnitřní napětí, které si často ani neuvědomujeme, dokud nás zcela neochromí. Vychází z nahromaděného strachu – někdy z dávné minulosti, jindy z nepříjemných zážitků, které jsme nestihli zpracovat.

Někdy může úzkost vznikat už v dětství – když jsme měli pocit, že svět není bezpečný, že nejsme dost dobří, že se od nás očekává příliš. Mnohdy jsme slyšeli slova, která v nás zanechala nejistotu a pochybnosti.
Jindy v sobě neseme obavy z budoucnosti, pocit ohrožení, potřebu vše mít pod kontrolou.

Mozek, který je zahlcen negativními myšlenkami, vzpomínkami a pocity ohrožení, pak vytváří stavy, kdy je nám úzko – i když navenek vypadá vše v pořádku. Úzkost není slabost, je to signál duše, že potřebuje naši pozornost a lásku. Touží po klidu, přijetí a bezpečí.

Za každou úzkostí se skrývá volání po sebelásce, důvěře v život a jemnosti k sobě samým. Když se začneme mít opravdu rádi, začneme vnímat, že svět nás nenapadá – ale že s námi spolupracuje.

„Miluji a přijímám sebe. Důvěřuji životu. Jsem v bezpečí..“

Homeopatika a přírodní léky při úzkosti a strachu najdete v článku: Úzkost a strach – přírodní léčba, bylinky
a homeopatie

VLASY VYPADÁVÁNÍ

Vlasy nejsou jen korunou krásy – jsou také zrcadlem naší vnitřní pohody, vitality a svobody. Jsou spojené s naší silou, ženskostí, osobním vyzařováním.

Když vlasy nadměrně padají, tělo často vysílá signál, že je něčeho příliš. Příliš napětí, příliš očekávání, příliš snahy mít vše pod kontrolou. Za tím vším se často skrývá hluboko zakořeněný strach – ze ztráty, z budoucnosti, z neúspěchu…

S vypadáváním vlasů přichází i oslabená důvěra v přirozený tok života. Může to být důsledek vyčerpání, dlouhodobého stresu nebo potlačovaných emocí. Někdy je to tiché volání těla, že potřebuje zastavit. Odpočinout si. Znovu najít radost.

Zamyslete se: Kdy jste naposledy udělali něco jen pro sebe? Dovolili si nic neřešit a jen být? Vlasy milují klid, jemnost, radost ze života a vnitřní rovnováhu.

„Důvěřuji životu. Uvolňuji napětí. Jsem krásná, silná a v bezpečí.“

ZÁCPA

Zácpa často není jen tělesným problémem. Je to i odraz naší psychiky – potíže něco pustit, nechat jít, rozloučit se s tím, co už nám neslouží.

Může jít o staré myšlenky, zážitky, vztahy… i vnitřní přesvědčení, která nás brzdí. Často za tím stojí strach ze změny – nevíme, co přijde, a tak raději držíme to, co známe, i když už nám to škodí.

Zácpa může být signálem, že lpíme – na jistotách, majetku, na lidech kolem nás. Ale také na bolesti, minulosti, nebo na vlastní představě o tom, jak by měl život vypadat. Někdy je to i o potřebě mít věci „pod kontrolou“.

Tělo však touží po pohybu, po novém proudu. A my mu můžeme pomoci – nejen změnou jídelníčku, ale především změnou myšlení.

Zeptejte se sami sebe:
– Co v mém životě už dosloužilo, ale přesto to stále držím?
– Čeho se bojím pustit?
– Co by se mohlo stát, kdybych to nechal/a jít?

„Zbavuji se minulosti s lehkostí a důvěrou. Vítám nové a nechávám život volně proudit.“

ZÁDA BOLESTI

Záda jsou naší oporou – doslova i symbolicky. Pokud nás bolí, znamená to, že něco nese naše tělo za nás, že jsme přetížení, bez podpory, pod tlakem, nebo že jsme si naložili víc, než uneseme.

Každá část páteře souvisí s jiným tématem:
Krční páteř: nese napětí z komunikace, potlačování slov, strach vyjádřit se, nebo přílišná snaha "přes hlavu" zvládat vše.
Hrudní páteř: tíha citových zranění, neschopnost dýchat svobodně, pocit, že nemáme „vzduch“ – prostor pro sebe.
Bederní páteř: oblast zodpovědnosti, peněz a přežití. Tíží nás povinnosti, tlak z rodiny, práce, finanční nejistota. Pocit, že vše musíme zvládnout sami.
Křížová oblast a kostrč: téma základního bezpečí, domova, rodinných kořenů. Pokud nás bolí tato oblast, může to být signál, že se necítíme jistí ve svém životě nebo vztazích.

Co se tělo snaží říct?
– „Máš nárok na podporu.“
– „Nemusíš všechno zvládnout sám.“
– „Zasloužíš si odpočinek.“
– „Uvolni se. Pusť to, co už není tvoje.“

„Důvěřuji životu, že mě podporuje. Odpouštím minulosti a kráčím vpřed s lehkostí. Cítím oporu uvnitř sebe.“

Homeopatika a přírodní tipy při bolesti zad najdete v článku: Co pomáhá na bolesti zad? Homeopatika a přírodní recepty, které uleví

ZÁNĚT DUTIN

Záněty dutin nejsou jen nepříjemným tlakem v čele a ucpaným nosem. Často nesou hlubší zprávu – o emocích, které jsme nedokázali vyjádřit.
O zraněních, která nebyla vyslovena. O bolesti, kterou jsme spolykali v tichosti.

Za opakujícími se záněty dutin se může skrývat potlačená zloba, smutek, pocit nedocenění nebo vnitřní zklamání.
Možná jsme někomu blízkému chtěli něco říct – ale neřekli. Možná jsme se cítili zrazení, přehlížení, nerespektovaní. A místo, aby slova vyšla ven, uzamkla se uvnitř – a tělo začalo tvořit tlak.

Zánět dutin bývá častý u těch, kteří si nevěří. Kteří se snaží být pro všechny oporou, ale přitom se necítí viděni, slyšeni, uznáni.
Může ukazovat na nespokojenost s vlastní rolí – v rodině, v práci, ve vztahu.
Jako by tělo říkalo: „Něco není v pořádku. Něco si v sobě nosíš příliš dlouho.“

Někdy bývají záněty dutin i alergickou reakcí na blízkého člověka – ne doslova, ale obrazně. Nedokážeme „vydýchat“ určité chování, tlak, očekávání. A když si nedovolíme postavit se za sebe, zablokuje se volný dech i v těle.

Tělo nás učí dýchat s radostí. Uvolnit tlak. Dovolit si říct „ne“. Vydechnout minulost. A pustit si do života víc lehkosti.

„V mém nitru i v mém okolí je klid a harmonie. Dýchám volně a s radostí. Vše je v pořádku.“

Homeopatika a přírodní léky na záněty dutin najdete v článku: Zánět dutin: přírodní léčba, homeopatika a tkáňové soli

ZÁVRAŤ

Závratě ukazují na vnitřní zmatek, roztěkanost a přetížení. Myšlenky létají sem a tam, emoce jsou neuchopitelné
a tělo reaguje ztrátou rovnováhy.

Ztrácíme půdu pod nohama, když se v našem životě děje něco, co nemáme pod kontrolou. Někdy odmítáme vidět pravdu, někoho nebo něco ve svém okolí. Jindy si neseme v hlavě cizí očekávání a lpíme
na představách, které nám nepatří.

Závratě se často objevují u lidí, kteří na sebe kladou vysoké nároky. Touží být dokonalí, samostatní, vše zvládnout… ale přitom zůstávají uvnitř sami, odpojení od vlastních pocitů.

Je to volání těla po zklidnění. Po návratu k sobě. Po přijetí jednoduchosti a přítomnosti.

Zeptejte se sami sebe:
– Čemu se vyhýbám? Co nechci vidět?
– Na čem příliš lpím?
– Mám dovoleno se zastavit a zhluboka se nadechnout?

„Plně se soustředím a jsem v klidu. Důvěřuji svému tělu. Život je bezpečný a radostný“

ZUBY

Zuby jsou symbolem naší síly, schopnosti zakousnout se do života, prosadit se, bránit se a jasně vymezit své hranice. Když se kazí, tělo nám tiše naznačuje, že v sobě dusíme něco, co potřebuje ven.

Kazivost zubů často souvisí s vnitřní nerozhodností – nevíme, jak se rozhodnout, potlačujeme vlastní pocity, vztek, neřekneme, co cítíme.

Děti, které vyrostly v přísném nebo autoritativním prostředí, si mohou nést podvědomý strach z autorit
a také pocit, že nejsou dost dobré. Vzniká v nich napětí, které se nedostane ven. A právě zuby mohou nést tíhu těchto emocí.

Zvlášť významný vliv má vztah k otci – pokud v dětství chyběla láskyplná autorita nebo chvála, může se později objevit skrytý hněv nebo frustrace, které se projeví i fyzicky.

Zeptejte se sami sebe:
– Umím se ozvat a říct svůj názor?
– Potřebuji někomu něco „sdělit“ – i kdyby jen v duchu?
– Kde v životě potlačuji svůj vlastní hlas?

„Mluvím svou pravdu s láskou. Umím se rozhodnout. Důvěřuji své síle.“

Homeopatika a přírodní léky při bolesti zubů najdete v článku: Přírodní pomoc při bolesti zubů: bylinky, recepty a homeopatie pro rychlou úlevu

ŽALUDEK

Žaludek je místo, kde se zpracovává nejen potrava, ale také emocionální dojmy, události a mezilidské vztahy. Pokud se něco v našem životě těžko „tráví“, tělo to často ukáže právě skrze žaludek.

Potíže se žaludkem často ukazují na vnitřní nesnášenlivost, odpor, nebo strach z něčeho, co je nám proti srsti. Může jít o názory, jednání druhých, ale i životní změny, které jsme si nepřáli. Často je za tím přemíra kritičnosti, snaha mít vše pod kontrolou a potíž pustit věci tak, jak jsou.

Žaludek nás učí přijímat. Ukazuje nám, jak moc bojujeme s tím, co nedokážeme ovlivnit. A jak se někdy až příliš snažíme přizpůsobit, místo abychom si dovolili být sami sebou. Někdy jsou jeho potíže také důsledkem potlačených emocí a nestrávených zážitků, které jsme nikomu neřekli – a ony v nás zůstaly jako těžký balvan.

Mnohdy je to právě citlivá duše, která v sobě všechno drží – nepříjemné pocity, bolest, zklamání – a to se časem projeví právě na trávení. A není náhoda, že žaludek sídlí v oblasti solárního plexu – místa, kde cítíme důvěru ve svět a vlastní sílu.

Zeptejme se sami sebe:
– Co právě teď ve svém životě těžko „trávím“?
– Co bych potřeboval vyjádřit, ale zatím jsem to v sobě dusil?
– Nepřebírám zodpovědnost za druhé až příliš?

„S důvěrou přijímám vše, co mi život přináší. Nechávám odejít to, co mi už neslouží. Jsem v klidu
a v bezpečí.“

Homeopatika a přírodní léky při trávicích potížích najdete v článku: Homeopatika na trávení – nevolnost, nadýmání a bolest břicha

ŽLUČNÍK

Žlučník v našem těle představuje místo, kde se ukládají emoce, které jsme nevyjádřili, potlačili nebo v sobě příliš dlouho drželi. Především ty, které souvisejí se zlostí, hořkostí, zklamáním a nepřizpůsobivostí.

Často jde o vnitřní pnutí mezi tím, co si myslíme, že by mělo být, a tím, co ve skutečnosti je. Pokud nejsme schopni přijímat věci s větší lehkostí, pokud si příliš lpíme na své pravdě, pokud stále hodnotíme ostatní, a nedáváme prostor jejich rozdílnosti – tělo to může dát najevo právě přes žlučník.

Když nejsme schopni odpustit, když nás svazuje zatrpklost a pýcha, když potlačujeme své vnitřní výbuchy a zklamání – žluč stagnuje. A z této stagnace mohou vznikat i žlučové kameny – jakési krystaly našich neprojevených emocí.

Typickým obrazem je tiché dusno uvnitř duše, zatímco navenek se snažíme být silní, výkonnostní, správní. Ale právě to „držení všeho v sobě“ – bolesti, výčitek, pocitů nespravedlnosti – může vést k tomu, že žlučník začne protestovat.

Zeptejme se:
– Co mě stále „užírá“ a nedokážu pustit?
– Kdy naposledy jsem opravdu nahlas vyjádřil/a, co mě bolí?
– Komu potřebuji odpustit, abych ulevil/a sobě?

„S láskou pouštím minulost. Odpouštím sobě i druhým. Volím lehkost, klid a otevřenost. Můj život je krásný a plný pochopení.“

Homeopatika a přírodní léky při potížích se žlučníkem najdete v článku: Žlučníkové potíže – příznaky, přírodní léčba, homeopatie a Schüsslerovy soli