Léčivá magie přírody: Bylinky a koření od pravěku dodnes

Přírodní léčba je stará jako lidstvo samo. Od chvíle, kdy se naši předkové setkali s nemocemi, začali hledat způsoby, jak si pomoci – a příroda jim nabídla své dary. Léčivé rostliny, bylinky a koření byly prvními „léky“, které lidé používali k hojení ran, zmírnění bolesti a léčbě různých onemocnění.

První záznamy o bylinné léčbě

Už pravěcí lidé znali léčivé účinky rostlin a intuitivně je využívali. Archeologické nálezy ukazují, že neandertálci před 60 000 lety používali léčivé rostliny, jako je řebříček, pro své antiseptické účinky.

Jedny z nejstarších písemných zmínek o bylinné medicíně pocházejí z mezopotámských hliněných tabulek starých více než 5000 let. Staří Sumerové používali bylinky jako tymián, kmín nebo majoránku k hojení ran a léčbě zažívacích potíží. Stejně tak egyptský Ebersův papyrus z doby kolem roku 1550 př. n. l. obsahuje recepty na bylinné směsi.

Koření jako lék

Koření bylo od pradávna nejen chuťovým zpestřením jídel, ale hlavně léčivým prostředkem. Už v Indii před 5000 lety v rámci ajurvédy používali kurkumu na záněty, zázvor proti nevolnosti a skořici na posílení imunity.

Starověká Čína zase zdokonalila léčbu pomocí rostlin a koření v rámci tradiční čínské medicíny (TCM), kde se dodnes využívají směsi obsahující například ženšen, lékořici nebo hřebíček.

Řekové a Římané převzali znalosti od Egypťanů a zdokonalili je. Hippokrates (460–370 př. n. l.), považovaný za otce medicíny, doporučoval česnek, šalvěj nebo koriandr k léčbě horečky a zánětů.

Středověk a léčivá alchymie

Ve středověku byly léčivé bylinky a koření nepostradatelné, zejména v klášterních zahradách. Mniši pěstovali levanduli, mátu, heřmánek i meduňku a zapisovali jejich účinky do herbářů. V této době vznikaly první apoteky a alchymisté hledali „zázračné elixíry“, které by kombinovaly bylinky a koření v léčivých tinkturách.

Ve středověké Evropě bylo koření drahocenné jako zlato – pepř, skořice či muškátový oříšek byly vyvažovány jměním. Lidé věřili, že koření má sílu nejen ochutit jídlo, ale i chránit před nemocemi, což potvrzuje například užívání hřebíčku během morových epidemií.

Léčivé bylinky a koření u nás

V českých zemích se léčivé rostliny používaly od nepaměti. Staří Slované věřili v magickou moc bylin a využívali je nejen k léčení, ale i k ochraně před zlými silami. Typickými léčivými rostlinami byly řebříček, pelyněk, mateřídouška, heřmánek nebo třezalka, které se používaly na trávení, rány nebo horečky.

Ve středověku se bylinky staly důležitou součástí klášterní medicíny. Benediktini a cisterciáci pěstovali ve svých zahradách léčivé rostliny a zaznamenávali jejich účinky do herbářů. Nejznámější český herbář pochází z roku 1596, kdy jej sestavil lékař Pavel Mattioli, který v něm popsal stovky léčivých rostlin.

Koření bylo ve středověku velmi vzácné a dováželo se z Orientu. Používalo se především v bohatých domácnostech a na královských dvorech. Pepř, šafrán, muškátový oříšek nebo skořice byly ceněny jako luxusní zboží a často se využívaly i jako léky – například hřebíček pomáhal při bolestech zubů a skořice podporovala trávení.

Kdy se koření dostalo do běžných domácností?

Až do 16. století bylo exotické koření v Evropě velmi drahé a dostupné jen pro šlechtu a bohaté obchodníky. Změna nastala s objevitelskými plavbami, kdy námořníci jako Vasco da Gama a Kryštof Kolumbus přivezli do Evropy nové druhy koření z Indie, Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie.

Od 18. století se koření začalo více rozšiřovat i mezi měšťany a běžné obyvatele, hlavně díky rozvoji obchodních cest. Kmín, majoránka, bobkový list a pepř se staly běžnou součástí kuchyně a lidového léčitelství.

V 19. století už bylo mnoho druhů koření běžně dostupných i na vesnicích. Kmín a majoránka patřily k nejoblíbenějším kořením v české kuchyni, zatímco česnek a cibule měly nejen kulinářské, ale i léčivé využití – například proti nachlazení nebo infekcím.

Dnes už si život bez koření a bylinek neumíme představit. Ať už jde o kurkumu, skořici, zázvor, nebo domácí majoránku a kmín, stále čerpáme ze starodávné moudrosti našich předků, kteří věděli, že příroda léčí

Přírodní léčba tu byla, je a bude. A její tajemství se předává z generace na generaci – stejně jako se dědí vůně babiččina bylinkového čaje.